JARO VE FLANDRECH

Tvé jméno šumělo jak haluz v květu,

když na mne dýchlo z bájí hrdinských.

Lžou kytky na náměstí: jaro je tu,

však do tváří nás vlhký šlehá sníh.

Ne něhy slyším šept: spíš hatmatilku

dvou kříženeckých jazyků a ras.

Kde je můj národ buřičů a snílků?

Jen kramáři tu kupčí zas a zas.

Zde město – trh. Hle, měšťky, těžké měšci,

a muži, pivem urputní. Toť lid,

jenž katu smál se šaškovskými věštci

a hlavu zved, když po hlavě byl bit –?

A je to on. Z nevzrušeného oka

mu zírá šprým a bumbrlíčkův hlad.

Teď skočí – neví, na kterého soka –,

teď s vlastním bratrem zachce se mu rvát.

Prst k nebi pozdvižen, jdou tencí popi

a tlusté mnišky šustí svým frou-frou.

Ba je to on: žert z pekel svých si tropí.

Ba je to on, lid rajských flamendrů.

Je smavé jaro na zimavém rynku

a za zpěvu se prázdní Starý lev.

– – Azalky kupte, bez a konvalinku,

kde tekla krev!