JARO.

Blízko i v dáli, od těl odpojeny,

svou samostatnou majíce duši,

pohyby všech se dějí v nepravou chvíli,

nemyslivě nabírají nic.

Větřík vniká chladně hladit lokty;

jaro zněžňuje a vysiluje hlasy

jako na širé, svaté louce;

vrnivé slovo tence řeže vzduch,

vláčně zasněno v blízku zalehá.

Za niterných pomlček rozvátých

plodné hlucho vzduchu uspává.

Lehké tělo v mrákavě bez chvíle. Vzdech.

Tenké nohy dívčí křepce rupou

po zemi jemnocitné:

linie holeně je život? –

Někdo byl tu, není; jak kámen do větrna.

Stromů omámené vědomí mám,

hourá ve mně mhavým listovím.

Zotavuje se v stínu teprv: vše to

byla v temeno šumná, slunná rána.