JARO

Ač chladně to ještě dulo s hor,

půl nahé, jen košilky běl,

jsem děťátko milé, modrý zor,

na mezi seděti zřel.

A když jsem shléd’ slabé ramínko,

až soucit v duši mi pad’:

„Co děláš tu, dítě? Chudinko,

viď, že tě roztřásá chlad?“

Leč dítě se usmálo, v srdce vnik’

mi jeho nebeský hled,

a bylo mi, jak by v ten okamžik

byl celý kol omládl svět.

„Já do srdcí,“ řeklo, „nesu zář

a květ a písničky všem,

snů poupata, nadějí svěží jař,

v mé moci celá je zem.

Jen pokynu – ptáci zpívají,

jen kývnu – rozkvétá keř

a píseň a láska potají

se v srdce vkrádají, věř.

Ty nevěříš, vím, jsi škarohlíd

a do srdce studený až,

však Jaro jsem, Jaro – tys mne shlíd’

a již mne v srdci svém máš!“