JARO

To jistě někde hudba nějaká

slavně zahlaholila,

že země i všechna oblaka

veselá byla,

že pole a stráně, modré dálky

za obě ruce mě vzaly

a se mnou, zchromlým z války,

do tančení se daly!

Ze slunce prší zlaté okuje,

o zem’ se rozezvoní,

se vším si srdce mé notuje

letos jak loni,

a ještě, ještě zpívat’, chce si,

a nechce, nechce z kola,

hned výská si, hned v stráně a lesy

jak holub doupňák volá.

Meze dnes běží rovnou do nebe,

mléčná strž sadu voní z dolu,

celý svět hodil dnes na sebe

svátečně pestrou kamizolu.

Srdce jak perník se radostí láme.

Radost je z hmoždíře ranou.

Pojď, milá, skoč, my cestou se dáme

srdcem mým ušlapanou!

Dnes všechna pole zrovna divočí,

kvapíkem barev hýří:

komu se podíváš do očí,

k slunci míří,

aby pad’ střemhlav do středu jeho,

zazvonil, zazněl, vzplanul,

radostí slzou žití nekonečného

do srdce země skanul...