Jaro.

Proč moje děcko bílé čelo mračí?

Juž loutka pestrá jemu nepostačí,

ve hrudi mladé bují nový květ. –

„Mám dítětem snad, – běda! – zůstat věčně?“

Tak z hloubi duše vzdychá nekonečně,

„vždyť je mi dnes už celých patnáct let!“ –

Pod tíží bolu kloní hlavu vnadnou

a divným citem ňadra dmou se jí.

„Mně líto poupat, která z jara vadnou,

mně líto snů mých, mladých nadějí.

Ne, nechci více malým děckem slouti,

než takto žít, chci raděj zahynouti,

teď nový svět se na mne usmívá!“ –

A, jako vůdce na daleké pouti,

za ňadra hbitě román ukrývá. –

A vážným krokem vyšla do zahrady. –

Pod nožkou její šumí trávník mladý

a bílý květ jí padá v kadeře.

Na listech planou perly chladné rosy,

do hnízda svého ptáče stébla nosí

a fialky se kryjou pod keře.

Však naše dítě nezří krásy jara, ––

to pohádka je příliš pro ně stará, –

vše pučí stejně jako před rokem!

V té mladé hlavě kypí zjevy nové,

tam z románů se sešli hrdinové,

na srdce dívčí ženou útokem.

Sní: hezký rytíř u nohou jí klečí

a vzdychá smutně okem mžouraje.

By dodal síly láskyplné řeči,

hned pádnou rukou sahá k svému meči

a praví: „Dívko, veď mě do ráje!“ –

Co má si počít? Bázní trne zpola

a zpola touhou dme se její hruď.

„Ó vyslyš mě!“ k ní vroucně rytíř volá

a hvězdou spásy mému srdci buď!

A zavrhneš-li v hněvu lásku moji,

pak dobře vím, co bolesť upokojí,

věz, na dně v moři hrob si naleznu!“ –

Jak odolat by mohlo děvče mladé?

Na prsa jeho snivou hlavu klade

a rytíř líbá svoji princeznu. – –

V tu dobu vedl osud moje kroky. –

Já, bůh ví, o čem snil sen přehluboký,

a nevědomky zbloudil do sadů,

když právě dívka náruč otevřela

a řekla: „Pane, chci být vaší zcela, –

jsem obětí, ach, vašich úkladů!“ –

Pln podivení pohlížel jsem na ni. –

Teď poznala mě, hlavu sklopila

a zakryla si očka bílou dlaní:

„Ach, odpusťte mi, já se zmýlila!“ – –

Nu, odpustil jsem, věřte, okamžitě. –

A konec bájky? – Moje hezké dítě

hned zahodilo loutku dětinou, –

teď srdce mé mu hračkou jedinou!