Jaro.

Ty dobo písní, snův a lásky,

jež z neznáma k nám přilétáš,

rci, proč tak brzy z našich krajin

v neznámý svět se opět dáš?

proč opouštíš to nitro chudé,

v němž bez tebe jen věčný smutek bude?!

O rci mně jen, proč se rtů tvojích

na všechno klesá bílý květ,

když v brzkém čase z květu všeho

jen zbude smutná, mrtvá snět?

Proč budíš z nitra lásky vzdechy,

když srdce pak je věčně bez útěchy?!

Však marně myslit, marně ptát se,

skutečnost slova nezmění,

zpět nepřivábí prchlé doby,

neztiší srdce rozchvění, –

a proč si jarem trpčit chvíle? –

Vždyť, jako květ, jsou také sněhy bílé!...