JARO.

Sluneční paprsky rozložily se dálkami,

kde všecko zpívalo a volalo a jásalo,

a jenom srdce mé ukrývajíc se v přítmí

plakalo.

Zazelenaly se stráně a ptáci probuzeni,

přírodou zvučelo jasně slavnostní zvonění,

když zážeh tušení našel líc mé duše

v zardění.

Ohnivým ruměncem doufání planula náhle,

nerozhodná bála se jít k života pramenům,

úzkostlivě nechtěla zvednouti zemdlené oči

k plamenům.

A kolem slavilo jaro své velké vzkříšení,

otvíraly květy náruč smyslných žádostí

a horizontem měkká se rozkládala touha

radostí.

Modravé lesy a koberce zelených rovin,

tajemná vůně a kaskady postříbřených vod,

vesmíru hymnus a neznámých božství

doprovod,

milenců planoucí oči a jásání polibků

a blankytné nebe a hvězdy, ptáci na stráni,

rozechvěná poesie večerů a nedozněná

volaní,

třepetavé paprsky slunce, oddechy polední

v náruče nás svírají a my se jim vzdáváme

v důvěře, že žhavou silou nepoznaných rozkoší

skonáme.

Halelujah! Pějeme, znaveni sensacemi lásky

na prahu Věcnosti, kde nás Štěstí objalo –

ale my zemřem, aby to rozvášněné Štěstí

plakalo...