JARO

Jaro započíná dvacátého března,

příroda se budí, všecko pučí.

Mnohý student snaživý teď sezná,

na zimník co zastavárna půjčí.

Svěží zeleň svítí z luk a polí,

země voní, slunce hřeje krásně.

Míza stoupá. Na redakční stoly

hromadí se erotické básně.

Stromy a též keře raší v parku,

kosi v nich už brzy zahvízdají.

Na lavičkách večer plno párků.

Čápi teprv pozděj’ přilétají.

Vlaštovky už mladým hnízdo staví,

budku družce upravuje špaček.

Mladé dívky pletou mužům hlavy,

zvláště, nenosí-li šněrovaček.

Jaro čas je zasvěcený lásce.

Vím to z vlastní zkušenosti, neb jsem

zamilován též. Vždy na procházce

čeká na mne moje milá se psem.

Hledím na ni jako na světici,

to je u dívek mým zvykem vždycky.

O psu jejím také mohu říci,

že mi nanejvýš je sympatický.

Říká se sic, že pes je tvář němá,

rád však hladím jeho kožich černý.

Dověděl jsem se dnes o něm z Bréma,

že tvor velmi chytrý je a věrný.

Pse mé milé! Moje sympatie

k tobě rostou i můj obdiv velký!

Věrnost tvoje bod snad jediný je,

v němž se lišíš od své velitelky.