Jaro

Už jaro zdvihlo ledy na Vltavě

a první slunce stříklo do ulic;

moc podzemí už vstává k boží slávě –

co, srdce, co chceš víc?

Toulavé srdce člověka,

což nepatří ti svět,

od věka letíš do věka,

kdy chceš už doletět?

– Zrad smutek, bratře, zklamání, kus zmaru

chci, v jarních větrech úděsem se chvít,

krev starou, černou, nastřádanou k jaru

po kapkách vypustit.

Jsem srdce, srdce člověka,

mně patří celý svět:

od věka letím do věka

a nesmím doletět.