JARO

Když přišlo jaro, divná věc, duch rozesmutněl skrytě

a zlaté oči orseje ret líbal roztržitě.

A takou mukou tajemnou se duše mocně chvěla,

chtíc povědomým úsilím jaks vybavit se z těla;

a lítost k sobě samému tak prudká a tak měkká,

když se předmětu na předmět s ním laskajíc se těká,

se probudila v prsou mých, kde ode dávna spala,

by jako míza otravná v mých cévách kolovala.

Tak jako bych už na zemi víc pevnou nohou nestál

a za vše, čím jsem nevinen, se nelítostně trestal...

...Když přišlo jaro, rujný čas, jenž vzedmul vody šumně,

cos jako stín mé mrtvoly vždy blízko stálo u mě

a všecka rozkoš vitální, kvas bílé vodní pěny,

byl pro mne pojem nehybný v svém smyslu obrácený:

byť vzpurný tok těch peřejí stem bubnů vřel a hřmotil,

mou energii udusil, mou sílu znehodnotil.

A já, já jsem stál jak stařec již pod jabloní, jež květla,

zrak nevidomě přivíral jsem pod přívaly světla

a zacpal sluch, když z ptačích hnízd se vznesla píseň stará...

Pro pozdní lásku člověka už není více jara!