Jaro.

Poutnice co anjel

Ozdobená vínkem

Z svatozemských dolin,

Kde Pán někdy chodil,

Přichází k nám zas.

Vítej nám, ty krásná!

Zrak tvůj modrojasný

Churavého kmeta

V žílách ledostud’ných

Rozpaluje krev.

Čarokrásné líce,

Na nich růže něžná

S lilium se druží,

V usmívání sladkém

Důlky tvoří dva.

Důlkové ti vnadní

Jemně srdce bodnou;

Umdlené též city

K milosti, k plesání

Líbezně nás zvou.

Děkujem ti vroucně,

Žes tu bábu starou,

Jenž se i v kožichu,

Co zimnice třásla,

Předc vyhnala pryč.

Co ta nás má trápit

Svým tu navštivením?

Ať si ve severu,

Kamž ji osud zahnal,

Žije s krajany.

Jestli se s ní potkáš,

Spanilá děvečko!

Hned jí řekni směle,

Že ji zaklínáme

Co ducha ze skal.

Řekni jí jen směle:

Jestli k nám zas přijde,

Že ji, jako někdy,

Čarodějnou bábu,

Zrovna spálíme! –