JARO.

Když jako mléko zkvete sad

a ptáče s větví zapěje,

tu jest mi, jako v srdce chlad

i mně když květu navěje.

Jak jsou ty role zeleny,

jak luka bují žluťákem,

jak nebe, duše zastřeny

ni jedním nejsou oblakem!

A zlaté slunko rozmilo

když usmívá se, pohřívá,

v tom srdci jak by nebylo,

ať cokoli tam bolívá.

Ba, jak to přišlo, nevím sám,

že padá se mne všechna tíž,

a nač se jenom podívám,

– i kdo mi křivdil, je mi blíž!