JARO.

Táhlé pruhy lučin krví zarděly se.

Tlumy poupat v trávě vzeply hlavy žluté.

A v mé duši ještě všude stráně lysé,

bolem vysušené, záštím sežehnuté –

Procházím se lesem, plaším zvěř svým krokem,

směji se tak teskně v temnu lesních samot,

v hladi lesklé shlížím tvář svou nad potokem,

jak ji zděsil náhle vlastní nohy šramot.