Jaro

Pod čí to okna zotvíraná

přichází Mladost z jara tak z rána?...

Slyšíš ten pochod?

Pískot vrbových píšťal,

posměšných dud?

Čtverce louky mezi lesy

bíle svítí nahými běsy,

ret jich polibky zrud.

Křehké jak křišťál

smíchy zvučí.

To se zas Mladost

milovat učí.

K sobě lne a se sbratří

slunce, vzduch, voda, vítr, stín,

láska s láskou se spatří,

polibky kvete, zrá plodem klín...

Odstínů, světel, olše a buky

pozdravy berou z ruky

jarnímu poslovi.

Slyšíš smích, pláč a kvil?

Tanec zříš kolový?

Nádherná jarní jak duha

žehne v les borový.

Po bílé zimě jak snění,

melancholickém zamyšlení,

rozluce na tisíc větrných mil,

druh jak když najde druha.

Šepty tajemnými

vzbuzen, vyhlížím z rána.

V jasu té rozkvetlé louky

Mladost bosá jde, vykasaná

pod okny mými.