Jaro.

Kůrové andělští, vy sbory hvězdné báně,

dnes píseň má chce věncem ozdobiť vám skráně.

Zem celá chví se jarem, háj pln teplých hnizd,

a hudba jarních větrů, ptačí zpěv a hvizd

se vzduchem vlní,

a srdce mé, dřív orla uštvaného doupě,

dnes rozkoší se plní,

báň hvězdnou v sobě má

i moře, jež perly dá.

Však nad nebe a hvězdy, nad perly a moře

v červáncích štěstí, v blahozvěstné zoře

dnes v srdce mé, v to šeré, chudé doupě,

rozlévá vůni lásky růžné poupě.

Ó křídla rozepněte svá, ta stříbrojasná,

nechť z vašich úst zní lásky hymna libohlasná!

A klenbu z křídel svých vy rozekleňte nám

za oltář lásky mé a za velebný chrám,

neb ono poupě, jež dnes útlou svoji hlavu

mně k prsům stulilo a ztišilo jich vřavu,

ze země nemůž’ býti, ono patří k vám,

pod křídel vašich stan, tam k rajským výšinám.

Já nevěděl jsem také, zda to anděl bílý

či luzných snů jen přelud k mé se hlavě chýlí,

neb nevinné to dítě rosným květem zřelo

a duši svou mi v čistém zraku otevřelo.

Hle, bouře mořská ztichla, klidem září břehy,

a v tajnou hlubinu teď plno božské něhy

se shlíží slunce, slunce všemohoucí lásky.

A veliké to moře – srdce blahem dýše,

a lodi bělostné, ti plavci do snů říše,

se honí hladinou, jež jak tvář dětská čista,

a víska vlaštovek, v zobácích jara zkázky,

si v letu povídá, jak mnoho hnízd si chystá.

A z květů vůnědyšných ovoce se klová,

luh kolébá se klasem, požehnání chová –

s tím ovocem a klasem prsa má též cítí,

jak dozrává v nich srdce, když je láska sytí.

Ó chraňte hlavu mou, jež plápolavě hoří!

Mé náhlé štěstí rovno divokému oři

s peruťmi sladkých vášní, které dál ho ženou,

i unáší mi srdce, mysl roznícenou,

že nevím, mám-li věřiť svojí síle mladé,

zda uzdou ovládne, již rozum oři klade.

A jak letíme s větrem, na šíji mi leží

to moje poupě, ptáče, jež mi sedí v sedle,

i myslím, že vše hvězdy, slunce se mnou běží,

jak hřeje mne svým ňadrem, líčko líbám zbledlé

a rusou její hlavu, jarní konvalinku,

a temný, vlhký zrak, v němž duše má svou síňku.

Ó pějte zpěv už, píseň velebnou a prostou!

Neb cítím v sobě touhu, jak mi křídla rostou.

Hle, snivé poupě mé, ta holubice bílá,

jak melodie se k mým prsům přitulila.

A rtíků jejích vůní, sladkosti vší zřídlem,

já cítím se již orlem, jemuž štít je sídlem.

A pode křídlo chopiv svoji holubici

já rozrážeti budu druhým svojím křídlem

průsvitné vlny étheru, vzduch kmitající,

a poletíme spolu ať v slunečním svitu,

ať v rozedulé bouři, za žhavého kmitu

všech blesků – poletíme spolu ke blankytu,

na hvězdnatou výšku

a pod římsou hvězdnou

vlaštovčí jak hnízdo

zřídíme si chýžku.

Hle, struny napjaty

od slunce ku zemi,

jak vítr tkne se jich,

zem zvučí písněmi.

Toť harfa nebeská,

jež hlavou slunce má,

a místo větru teď

sám genij lásky hrá.

A hvězdy, nebesa

se hýbou zpěvem strun,

ba začíná se třásť

i sám už boží trůn.

A ranní padá rosa

– to slzy anděl – v zem,

jež skanuly, když Bůh děl:

„Vše v lásce stvořil jsem.“

Vzduch pln je skřivanů,

pln vůně z kvítí luh,

v objetí leží andělé,

a všechny líbá Bůh.