Jaro.

Rok za rokem z hojnosti svého rohu

fialy siješ, podléštky a lechy,

tkáš konvalinky mezi svěží mechy,

kam skloníš v rosu okřídlenou nohu.

Co šípků podél cest, co v plotech hlohů,

co písní z hvozdů skal se vrací echy,

co v sítí šeptů, v olších jaké vzdechy,

div nevěřím zas v život starých bohů.

Ne poupatům jen, ňadrům též je těsno,

vše k slunci touží rozpnout se a kvésti,

tím vinna vším jsi, sladkodechá Vesno!

A vše tak mladé jest a svěží, ryzí,

že v srdci cítíš mladosti sen kvésti

a v očích pláč, když jiné není mízy.