JARO.

Ženilo se slunce s lunou,

s nebes dcerou jedinou,

večerní a jitřní hvězda

byly jejich družinou.

Večernice lože stlala,

svítila jim v komoru,

jitřenka až do úsvitu

stráží stála v obzoru.

Odhrnula zlatotkanou

koltru ráno, s úsměvem

vstalo slunce, naplnilo,

září blaha celou zem.

A ten úsměv jeho blahý

zemi prvním jarem byl,

růžový lesk vdechl břehům,

v modré vody stříbro lil.

Vonné květy volal v luhy

sluneční ten blahý svit,

lipám vplítal kolem skrání

zlatých korun vzácný kmit.

Dubům též, těm zasmušilým,

v jejichž koších soumrak vlád’,

čelenky jak z diamantů

na dumavé hlavy klad.

A když pnuly bledé vrby

slunci ratolesti vstříc,

prstýnky jim navlékalo,

perle na ně sypajíc.