Jaro.

Dech jara vál a v akordech světla

se lila hudba jeho klaviaturou

niv snících probořených do mlh moří;

plá na Východě sláva nových Zoří!

Juž padly clony s obzorů všech oken,

v dál otevřeny dávají vlát vůni,

jež z krajů tajemství jak valná řeka

sem do řečiště vesmíru v hloub stéká.

Se hnuly ztuhlé prsy matky země,

proud mléka vběhnul květů do bradavek,

jak míza stoupá do pně stromů holých

a rosou stříbrnou se perlí do lích.

Vše trne rozkoší, zde mluví tichem

sta duší neznámých ti; příštích věků

se vlny trou zde, polibky rtů zní ti

žár lásky, který ztaví dvojí žití.

Ve barvách ohnivých sny země kypí

a vášní dissonance v ptačí písně dýchla,

na vodách živých touhy rozvlnila,

by břehu žíznivých je rtoma pila.

Jak velekněz v chrám duše jaro vešlo:

hned v hlasy zvonů rozpustila city,

ze zahrad rozjímání zbožnost vzala

vše květy své a před oltář je stlala.

A ve snách slyšené kdys melodie

se z hrobu paměti mé probíraly,

do varhan zadumání teskně zněly,

jak stínů chór, jež podvečerem spěly.

Var krve kouří drahami mých tepen,

je vznícen v požár žádostí mých smyslů

a v srdce, jež jak obětní jest miska,

v stu proudech z mého těla tryská.