Jaro.

Již prchla zima děsivá

a vše se k životu probouzí;

zas kyne nová výživa

a s ní i výhost bídě, nouzi.

Vše žehná krásný Vesny čas

a starým žalům dává Vale,

vše slunko vítá s plesem zas,

i ti, již sedí – – a tak dále.

Co’s přinesla ty, Vesno, nám?

Jen květů opět plné nivy,

jen rosy vláhu lučinám

a v sad i háj ty staré divy?

Nač lidstvo čeká po sta zim

a nadšeně proč vždy tě vítá,

to jediné ty – čim čam čim...

s tou písní vrabec dál ulítá!

Hle, každá haluz, každý peň

se novým zdobí listů šatem,

strom volnosti, ten vetchý jen

dlí dosud v zimy spánku klatém.

Hle, každý květ se otvírá

a plným hledí k nebi okem,

květ volnosti jen zavírá

se děsně v chladu přehlubokém.

Jaké to jaro má jen být,

kdy volnosti dech na rtech tane,

a slovo nechce z krku jít,

že neví, co se s ním as stane?

Jaká to Vesna, ptám se zas,

kdy chladu víc než slunka záře?

To jaro, Pane, žádný špás,

To vymaž z lidstva kalendáře!