JARO.

Na Gardském jezeře jsem přistih’ Vesnu mladou

já, duše morósní, z těch šedých krajů severu

a stojím v úžasu teď před tou dívčí vnadou,

po prvém polibku, jež chystá lásky nádheru.

A Zimy fantómy, ty zřím, jak dál se kradou,

tam ve skal ruiny zřím prchat mlžin příšeru,

jak smutku plachtoví se na Alp loďstva kladou

chmur teskné rubáše, ta maska zimních večerů.

Je Jaro dívčina, jež chystá toaletu

koketně barevnou a píseň zkouší s retů

při bouřném jásotu, jímž kaskáda tu zpívá...

A v hloubi jezera, kam vodopád se tříští,

pás pro ni duhový se v slunci luzně blýští,

a zda jej oblékne, Bůh s oblaků se dívá.