JARO.

Byl tichý večer, vlahý máj;

přiletěl vánek jižní v kraj,

na nebi pohání truchlivé oblaky,

obloha temna, a slunko je za mraky –

ticho je nebe, ticha zem

pod smutným šedým pokrovem.

Zaběhl vánek do luhů,

zatočil se tam v okruhu –

zaběhl dále po lukách, po poli,

prohledal vesničky, prohledal okolí,

kde by se k zpěvu našel druh –

mrtva jsou pole, vísky, luh. –

Bože můj dobrý, což to je,

že větřík nemá pokoje? –

Druha kdy pro svoje nenašel zpěvánky,

že letí do výše pod rudé červánky –

jaké to dítě, kdo jeho máť? –

Aj, vesna, – proto chce pět‘ i hrát’!

A proto rejdí v oblačí,

až je po nebi rozvláčí,

a zlaté slunko zulíbá dědiny,

zapěje slavík – a vše úsměv jediný!

To vesny dítě! Jeho spěch –

to příroda – to boží dech! –