JAROMÍR.

Jak truchlý stín se šineš dějinami,

ó Jaromíre Přemyslovče bědný,

co neštěstí tvá divou hrůzou křičí,

ač čas tvůj neznal zrovna citlivůstek.

Dva bratry měl jsi: jeden o tvé mužství

a druhý zloupil o světlo tě očí,

tak vlekl jsi se životem, a v posled

tě probod kdosi – zdola na záchodě.

Co více chtít? To bylo více než mnoho.

Tak ani Řím tě nemoh potřebovat,

když svaté dělal z našich mučenníků,

by v krvi jich se ujal Kristův stromek.

I zoufající neštěstí má někdy

cos k smíchu dráždícího pro diváka,

a proto neotevřel, Přemyslovče,

ti chytrý římský estet svoje nebe.

A proto žádný zázrak, žádná báje,

jež by tě vykrášlily zbožným duším –

chvěješ se pouze v listech dějepisu

v osudů svojich hrůze směšný kastrát.