Jaromír a Vršovci. (I. Vyzvání.)

Co znamená ten hluk tak časně zrána?

To koňstva ržání, štěkot lačných fen?

Co již tak záhy otvírá se brána,

An růžový teprv svitá se den?

To jistě ze spaní vybouří pána –

A ten si právě ze zraků mne sen.

Vzchopíť se z lůžka hbitě, ven se dívá,

A zdola hlasné: „Zdráv buď!“ se ozývá.

„Ha zdráv buď Jaromír, náš mocný kníže!

Po věky pevně stůj ta skála Vyšehrad!

A svazek lásky, jenž nás k tobě víže,

Budiž pověčný – co té skály sklad!“ –

Tu kníže přikročí již k oknu blíže,

Jsa v mysli potěšen, vesel a rád,

Rukou svým Čechům pozdravení kyne,

A v dík mu vzhůru ples jarý se řine.

Tu panoš Hovora již v síni stojí,

A pokloniv se slušně, takto dí:

„Ten lid, co dole na dvoře se rojí,

Vršovci jsou to, pane, druzi zlí;

Ti dnes na velký, slavný hon se strojí,

A vás prý, kníže, v čele míti chtí; –

Radit však smí-li sluha pánu svému,

Probůh! nevěřte slovu lákavému!

Kochan, jen slyšte, též jest mezi nimi,

Dravý ten vlk s člověčí tvářností,

Kořist on láká slovy oulisnými,

A pak na ni se vrhne s rychlostí.

Když tak přichází s hledy laskavými,

Tu radno, stříci se potajné lsti!“ –

Než s úsměchem milostným vece vládce:

„Nedůvěrnýs ty vezdy býval rádce!

Co může mně se mezi mými státi

Na honě, knížecím vyražení?

Či mám i stínu svého již se báti

A lidského se stříci vzezření?

Neroď mi lásku k lidu mému bráti;

Nehodnoť vládce jest podezření!

Hřivec a ty sedlejte ruče koně,

A po boku mi buďte vždy na honě.“

Ze síně Hovora smuten odchází,

Myšlénky divné mu hlavu matou;

Kde kníže veselí a ples nachází,

Vidí on lest a zradu napiatou.

Leč Jaromír na sebe rychle hází

Lovecký šat a trubici zlatou,

A sám mečem se páše nedočkavě,

Duchem již pádě s lovci po doubravě.

Pak v ložnici spěchá, kde choť mu dřímá,

Milostná Stříška, v ranní pohově;

Žehná se s ní, a němě ji objímá,

A tiše Iíbá usta růžové.

Milost ve vazby své ho tak pojímá,

Že již mizí mu z mysli lovcové;

Tu stříbrný hlas trubky zní za chvíli,

A Jaromír se vztrhna na dvůr pílí.