Jaromír a Vršovci. (II. Lov.)

Mrak šedivý luhy, háje pokrývá,

Jen čela hor se červenají;

Obloha teď se co panna zardívá,

Nachem se skví její pokrají.

V přírodě ještě ticho všude slavné,

Jak by kojil sen i hvozdy dávné.

Na východu brána zlatá se otvírá –

Slunce velebně vystupuje,

Záře rudá se kolem rozestírá,

Ouval i hvozd se probuzuje.

Jelen parohy své pyšně zdvihá,

A laň bělosrstná z houště vybíhá.

Ha slyš! – z opodálí ples se ozývá,

Pomíšen psů lačných štěkotem,

Rohů veselý zvuk již zaznívá,

A lovci porůznu jedou klopotem.

V jich čele vládce na broni statném,

Kochan po levé na vranci obratném.

A teď se komonstvo v doubravu pouští,

A hlasněji ples divý hlaholí.

Vždy hlouběji honba valí se houští,

Až skály trnou i oudolí.

Zvěř zplašená po hvozdě ubíhá,

V patách ji záhuba letmo stíhá.

Jelen spanilý sluchy bystře napíná,

Pak zdivočen vyrazí z pelechu,

Za ním Jaromír koně hnáti počíná,

Až pán i kůň skoro bez dechu.

Jelen v skoku chrastiny prudce proráží;

Leč kníže i hrdla proň se odváží.

Letí bažinou, brodí se močály,

Jej nestaví ni stráň, ni sluj.

„A byťby skály na cestě mi stály,

Jelínku, musíš ty býti můj!“

Volá to kníže, a v poskoku valném

Dá se za ním i po hřebenu skalném.

Jelínku čilý, – tvá záhuba jistá,

O, nic tebe více nespasí!

Jižtě lovec se k pokřiku chystá,

A meč na honosnou ránu tasí.

Tu skok jediný – zvěř lovci unáší,

Až se za ní květ i déšť rosy práší.

I žasne lovec, a do ouvalu zírá,

Kam mu kořist bažená zmizela;

Oddychá těžce, a pot si utírá,

Jenž mu hrčí s plamenného čela;

Pak zmožené psy zpět svolává,

A znamení na trubku dává.

I troubí hlasně, – a kol se ohlídá,

Zdaž se druzi z lesa vyskytují;

Divý ryk ptactva mu odpovídá,

A skály duté hlahol opětují.

Kníže tu sám – a kamkoli zírá,

Poušť divoká se rozprostírá.

Točí koně vratno, a chrastiny husté

Mečem si klestě, cválá dubinou,

Zdažby se někde v doubravě pusté

S poblouzenou setkal družinou.

A jakkoli prudce lesem uhání,

Po svém se komonstvu darmo shání.

Ha, chlum tu Velis k nebi týmě upírá,

Co král zeleného vůkolí!

Ztad Jaromír nadějně zírá

Do omračeného oudolí.

I troubí zas, a pozorně zvídá,

Zdaž mu rohem kdosi odpovídá.