Jaromír a Vršovci. (III. Zrada.)

Ha, tam se řine dolinou

Pluk ozbrojených lovců,

Kochan s divou to družinou,

S rodem zbojných Vršovců.

Na chlum ženou se v poskoku,

Již knížeti jsou po boku,

Jenž z houště se vyplítá,

A vesele je vítá.

„Aj právě jedete mi v čas,

Vy statní vládykové!

Jižtě mi v hrdle vázne hlas,

A žížní prahnou rtové.

Tu sám plazím se po hoře,

I bez druha i bez oře,

A mním, že již tu zajdu,

Druhů-li víc nenajdu.“

Však v odpověd mu řehce zbor

Hrubý posměch i lání,

A na všech tvářích zírá zpor

I zrádné počínání.

Tu kníže zpátky pokročí,

A přísně zří jim do očí;

Když vládce tak pohledne,

Mnohý tu zbojník zbledne.

Kochan jen sám se v pokřik dá

A ruku k meči sází:

„Dnes, kníže, zašla hvězda tvá,

A hvězda má vychází!

Rod můj-tě větev knížecí,

A syt již vlády dítěcí;

Dnes poroby se sprostí,

A z vlády tě vyhostí.“

To řka, chopí se vévody,

S ramen mu šarlat strhne,

A zemdleným od nehody

Na zem nevážně vrhne.

Tuť Jaromír u snížení

K nebi šle bolné vzezření;

Však darmo se ohlíží,

Pomoc, ach, se neblíží.

Ba Hřivec, sluha milený,

Na pána sám se sápe,

S Vršovci jsa umluvený,

Již provazů se chápe.

Co kat se chystá k oběti,

A ruce víže knížeti;

Jejž druhdy obsluhuje,

Teď k dubu přitužuje.

V tom hvízdne střela kalená

V ocelolomné síle;

Ač dobře byla lučena,

Chybí se předce cíle.

Ba veselo-tě knížeti,

Čím víc jich slyší sičeti:

Neb vyšší moc jej chrání,

A střely pryč zahání.

Ba vyšší moc jej chránila,

A spásy mu popřáno;

Neb každá střela chybila,

Co jich tu k němu sláno.

On sám pak zírá v tu dobu

Nebeskou známou podobu –

Patrona, jejžto ctíval

I od dětinství vzýval.

Milostná zář se rozlila

Kolem podoby celé,

Nehmotné oudy halila

Ve roucho běloskvělé.

I zdálo se tu knížeti,

An střely slyšel sičeti,

Že ta podoba přímá

Je v roucho své zajímá.

A jakto vládce zdivený

Na úkaz ten pohlíží,

Panoš tu potem zbrocený

Klopotně sem se blíží.

I zhlídnou jej zrádci zhora:

„Ha, peklo! totě Hovora!

Co krkavec přináší,

Že nám tu rozkoš plaší?“

Kochan to řve, co lačný lev,

Jenž má o lup přijíti;

A však i v panoši vře krev,

I on svou sílu cítí.

A máchne mečem mezi ně,

Co blesk ve bouřné hodině,

An duby rozvorává

A skály rozmetává.

Nerovný byl to věru boj,

A zkáza reka jistá;

Vršovců naň se řítě roj

Neslavnou smrt mu chystá.

A jakkoliv se namahá,

Tuť marná všecka odvaha!

Již slabě se potácí

A s komoně se kácí.

Mžikem na ránu hrotovou

Dvě dýky se zablesknou,

A nad hlavou jinochovou

Nahé se meče lesknou.

Kochan však křičí vesele:

„Nehodenť tento ocele;

Stranou ho jen zaneste

A na dubu oběste!“

I kráčí s hlavou sklopenou

Již k dubu popravnému,

A Hřivec smečkou lýčenou

Otáčí hrdlo jemu.

Jinoch jarý se nehrozí,

Milost si jenom vyprosí,

By směl posledníkráte

Zatroubit si třikráte.

A když mu žádost povolí,

Zatroubí – a prodlívá;

Tu Hřivec již jej s nevolí

Ku pospěchu vyzývá.

I troubí hlasně – troubí zas,

A rychle míjí lhůty čas;

Tu Hřivce hněv pojímá,

On sám na roh zahřímá.