Jaromír a Vršovci. (IV. Vysvobození.)

Poboční skála prodlužuje zvuk,

A skále sousední donáší;

Tu náhle jezdců vyřítí se pluk,

Až jiskry od podkov se práší.

A jakby táhlo hejno havranů,

Ve spolku s holubicí sněžnou,

Tak vidno tlupu věrných Pražanů

Na chlum s paní se hnáti něžnou.

V tom jezdcové se zatočí,

A vrahy z boku zaskočí.

Zařinčí meče

V divém setkání,

Vršovci zoufale se brání;

Tu krev odpůrci teče,

A blah, kdo hrdlo outěkem si chrání!

Již zrádcové se svíjí po zemi,

Opuštěni od svůdce svého,

Jenž zchytrale se promkna houštěmi

Vyváznul z boje osudného.

I hned tu vazby páně rozlučí,

A vládce zdráv před nimi stojí.

Letí mu kněžna Stříška v náručí

A pevně k srdci jej připojí.

Kolem pak kněžny zlekané

Pokleknou věrní Pražané,

A jednohlasné

Manů plesání

Jeví se v hlučném díků vzdání,

Divem, že v době spasné

Prorádcí lestné zmařeno vyzvání.

Tuť zástupem se dere v poskoku

Jinoch jarý s plamennou tváří,

Roh vítězný visí mu po boku,

Z očí oheň radosti září;

I Iíbá ruce pána zedrané,

A tiskne ke rtům, sluha věrný,

An opodál druh zrady zpáchané,

Hřivec se chvěje licoměrný.

Spatřiv jej vládce zaplesá,

A z divu chválí nebesa.

A kněžna zlatý

Řetěz odpíná,

A mládenci na krk připíná,

Jenž rajskou slastí jatý

Na nátisky vystálé zapomíná.

I promluví pak kněžna spanilá:

„Že nám té slastné doby přáno,

Že potřena ta rota zlotřilá,

Buď mládče tobě děkováno! –

Mé smysly poutal ještě ranní sen,

I snila jsem až do svitání;

Tu lovců zbor vyjíždí z hradu ven,

A plaší z lože mého spaní.

Vzchopím se v teskném toužení,

Anoť mne trápí tušení,

Chci k Bohu vroucí

Modlitbu sláti

A síly srdci svému dáti;

Tu zřím podobu skvoucí

V nebeské jasnotě před sebou státi.

I poznala jsem touže podobu,

Jenž v kapli stojí na oltáři;

Hůl s nápisem, její to ozdobu,

Uzírala jsem v růžozáři.

Miláček můj to, svatý křtitel Jan

Rukou v noc hustých lesů kyne.

I zkřiknu: „Běda! choť můj oklamán,

Teď jistě zradou lovců hyne! –“

A než mine okamžení,

Zmizí nebeské vidění.

Jen ještě kradě

Zásvit se míhá,

Tu již na křik čeleď se sbíhá,

A na prostranném Vyšehradě

Hlahol a nářek smutně se rozlíhá.

Mžikem na rozkaz můj se shlukne zbor,

Plní se dvůr věrnými many,

A letmo sjíždějíce stráň i bor,

Křikem voláme na vše strany.

Tu Hovora se k nám též přivtělí,

Jenž v ouzkosti o pána svého,

Zahlídna nás, se náhle zveselí,

Řka: Hlas sledujte rohu mého.

Až zazní zvučně po třetí,

Tu buďte rychle v zápětí! –

A než dořekne,

Již pryč uhání.

Za ním my bařinou i strání,

A výpad náš zalekne

Prorádce u lotrovském počínání.“

I dopoví, a klesne v objetí

Milovanému choti svému,

Jenž ji v radostném roznětí

Přivine k srdci stísněnému.

Kdo výjev tento zdárně vypoví?

An zástup sám utichna žasne;

Však brzy zas hlahol se obnoví,

A k nebi víří plesy hlasné.

Co vítěz v slavném průvodu,

Jenž války přestál nehodu,

Vrací se kníže

S kněžnou libostnou,

Provázen družinou radostnou,

A ku Praze se blíže,

Lid věrný žehná s tváří zas milostnou.