Jaromír a Vršovci. (V. Trest i odplata.)

Na Bořině louce za svitání

Lid se sbíhá v klopotném spěchání;

Kníže sám opouští Vyšehrad;

Na louce pak všickni vládykové,

Zemané a mocní lopotové

Sestaví se do dvou dlouhých řad.

Kníže mlčky na stolec zasedne,

Mračným, přísným okem kol pohledne,

Jako slunce když za mraky dlí;

Synové pak rodu Vršovského

Sklíčeni stojí před trůnem jeho,

Zkad jim výrok smrti takto zní:

„Povrhli jste láskou pána svého –

Nuž! zakuste tedy hněvu jeho,

Přede nímžto zlosynové trnou!

Vyhlazeno buď z té svaté země

Štírové to odbojníků plémě,

Znamenané věčnou poškvrnou!“

Dopoví, a kyne. – Ha tu rázem

Hlavy Vršovců padají na zem,

Vzhůru stříká odbojníků krev!

Než – tu kníže bolně zrak obrátí,

Citelnost se v srdce jeho vrátí,

V slzách bouřných rozplyne se hněv.

Dlouho mlčí v trudném zamyšlení,

Až pak povyjasniv mračné zření,

Hovoru zahlédne v zástupu:

„Sem ty, zvolá, k stolci mému blíže!

Kdo se tak odvážil pro své kníže,

Volně měj též k němu přístupu.“

I odstoupí vládykové skvělí,

A na dvé se zástup rychle dělí,

An před trůn poklekne mládenec.

Lesní roh mu po boku se třpytí,

Ze zraků radost i díky svítí

A na lících plane ruměnec.

Dí mu kníže: „Stálou na památku

Mým ty lovcem sluj, a z mého statku

Tré vsí za odměnu služby měj.

Rod pak tvůj ve slávě nehynoucí

V této zemi po věky budoucí

Mezy rody vládyků se skvěj!

Na Velis pak rychle buď posláno;

Kde mi spásy zázrakem popřáno,

Stánek Páně ať se vzhůru pne!

Obraz sličný zástupce svatého,

Jenž mne chránil od osudu zlého,

Lid můj tam ať k pobožnosti zve!“

V hlučném zástupu pak z nenadání

Znikne ples i zrůzněné volání,

Jako když se bouří zedme vír:

„Sláva vlasti po věky kvetoucí,

Jížto svítí hvězda víry skvoucí,

Jižto řídí zbožný Jaromír!“