JAROMÍR BORECKÝ.

Luk tmavým smaragdem do černé noci tůně

jdeš, ženo kajícná, pro slzy duši svojí,

co v nevralgických snech ti v bledém srdci stůně

jak černá příšera se k tvému kroku pojí.

Ten hříchu starý vřed je připoután jí k hřbetu,

ji v dálku bičuje a přec ji stihá vždycky,

že klesá v extasi do bílých liljí kvetu

a nehty do prsou si ryje asketicky.

A zas se smýká dál – zář vlasu kolem hlavy

ji šlehá do ňader a její hrdlo škrtí,

dech míru kouzelný jí cesty nezastaví,

jde jenom skácet se ve žlutou náruč smrti.

Květ vášně posvátné se do ňader jí vedral –

a znakem klesne pak na dlažbu mramorovou,

do fiál stínů mdlých, gothických do kathedrál

jen hříchů netvor zlý dál silou štve ji novou.