Jaromir u vězení.

V pustém lese na divoké

Skále strměl hrad, kde kníže

Jaromir co z hrobu temně

Jevil svého srdce cyty.

Větry utichly, a ptácy

Oněměly, jako v smutek

Oblečená přirozenost

Poslouchala mdlého hlasu:

Obměkčte se tvrdé skály,

Kvělte semnou hory lesy!

Patřte na mé muky Boží

Tvorové, a hrůzou ztrňte!

Lidé tvrdší nežli skály,

Ukrutnější nežli šelmy

Trýzní tělo mukami a

Outlou duši nevděčností.

Plačte za mne hory lesy!

Ptácy vylívejte slzy!

Ach! já Lazar oslepený

V bídě ani slzý nemám,

Nemám živé duše, coby

V divém hoři svadlé mysli

Ulehčení přála, coby

Pocýtila outrpnosti.

Darmo slunce oko Páně

Na mne hledí, pomodralé

Nebe k radosti lid budí,

Bůjná země v kráse plave;

Mně se netřpytíte zlaté

Krásy, nebudíte k plesu

Nešťastného, který v hrobě

Za živa již odpočívá.

Měj se dobře čisté slunce!

Probuď lidi k štěstí, probuď

Země k ourodě, by v lůnu

Rozkošnosti zaplésali.

Měj se dobře drahá vlasti!

Ach! mé srdce hořem puká,

Obnovímli sobě v mysli

Obrazy tvé příjemnosti.

Všecky nevinného věku

Rozkoše co snové mylní

Před očima lítajíce

Obživují sladké cyty,

Tvoří znova ráje vnadné,

Hry a zpěvy s upřímnými

Lidmi; v duchu plésám, ach zas

Skutečností v bídu letím,

Strašlivější rány cýtím

V srdcy zkormouceném, že mi

Radosti a krásy svadly,

Naděje y hvězda zhasla.

Ach! již stínícými stromy,

Kvetoucými zahradami

Nebudu se v živém máji

Jako v ráji procházeti,

Nepřivinu k srdcy milých

Přátel, neposlechnu tvého

Rozkošného zpěvu sladký

Jara oslavovateli!

Ráje shrkly do propasti,

Přátelé se proměnili

V draky, rozkoše a plesy

V hořkosti a muky zrostly.

Kvělte za mne hory lesy!

Slzy vylívejte ptácy!

Žalář jest mi trůnem, pouta

Slávou, hlad a žížeň štěstím.

Tak se rozlíhalo hoře

Nešťastného Jaromira

Tichou nocý; ptácy vzdychly,

Lítá zvěř se vzteku lekla.

Náhle rachotícý vicher

Protrhl tichost, bouře hřměla,

Jakby zahrozyla: Běda

Vám ó běda ukrutnícy!