JAROMÍRU BORECKÉMU.

Znáš, příteli, tu zvěst – ó, dobře znáš ji jistě –

o růži z Jericha,

jež v sebe choulí se, prach pouště na svém listě,

a zcela usychá.

Leč to jen uvadat a usychati zdá se,

a vskutku nezmírá,

neb krůpěj stačí jen, a v svěžesti a kráse

se znova rozvírá.

Ta růže píseň tvá, to tvoje poesie,

jen v zdání zaniká,

leč dnes je živa zas a rozkvétá a žije

ta rosa mystica.

Zas září rubíny do sterých třpytných hlatí,

vlá balsamický dech,

viola alta zní, slavíky slyšíš lkáti

na starých hřbitovech.

V záhonech lilijí to Láska! Láska! sténá,

a v svitu měsíce

se vznáší před tebou v průsvitných clonách žena,

démon i světice.

Blouznívá noc tě zve, kdy obloha hvězd plna,

do snů a extase –

ó, světe illusí, jsi jedna hudby vlna

bez konce, bez hráze!

Svět příliš zevšedněl, horečkou zisku stůně,

co je mu kouzlo sna?

Ó, kveť a vyléč jej zas dechem svojí vůně,

ty růže tajemná!