Jaromíru Boreckému.

Víš, drahý hochu, kterak slunce plálo,

když za rána jsme hrdi vyjeli?

Sto motýlů se v květech kolébalo,

a málo bázně, věru, bázně málo

nám teplá srdce tisklo, příteli!

Jak nezasmát se v onen východ žhavý,

když plno perel měly květy trávy –

a když se stíny táhly v lesů kout,

jak z plna hrdla, pyšně nevzkřiknout?

To bylo jitro! Ještě po letech

nás bude hřáti teplý jeho dech,

a do slok svěžích jistě se nám vrátí,

až na tu jízdu budem vzpomínati.

Páž z ocele a v duších vůli obří

a v srdcích jak když květů nastele –

my přec jen byli nadšení a dobří

a bojovat jsme chtěli vesele!

Víš, celá všednost jak nám k smíchu byla,

a jak nám líce rudly do krve,

když matka Krása, veliká a bílá,

nás políbila v ústa poprvé?

Můj drahý hochu! Dal jsi s bohem rokům,

kdy bořili jsme moudrý světa řád?

Číš poesie kypí dále přeci,

v sny básníků jdou žebráci i reci –

a vypaseným filistrům a mlokům

se v děrách dobře daří posavad.

Číš poesie, viď, ta nevyschla nám,

byť bledé nebe prahlo polednem –

pojď, na vzdory těm bojujícím stranám

dnes bratrsky ji zase pozvednem!

Tak mnohý z nás už cestou pad’ a ztich’,

čert jiného vzal nebo štěstí slepé –

ó pověz, hochu, při těch přípitcích

zda nad lásku nás blažilo cos lépe?

A náš-li prapor za jitra byl bílý,

a měl’s-li tehdy celé srdce mé,

my bělost jeho jistě nezradili

a svorně pod ním dále jedeme.

Tak jistě cítím, že se tiskneš ke mně,

ať svírám pěst či perlící se číš –

a oběma nám celá kvete země,

a Láska s Krásou oba líbá jemně,

a z jitra jedem novým jitrům blíž.

Už mnohý mlok se po ta léta splet’

a mnohý ještě zrakem po nás střílí –

máš na krku ten vzácný amulet,

jejž svorně jsme si tenkrát zavěsili?

„Víš, vyšel z ohně nesmrtelné Krásy

a z vůle její na pout byl nám dán

a na prsou hřál jako dívčí vlasy,

neb svatou Láskou byl prý dotýkán.

Rci, básníku, zda možno zradit jej,

když všední hlupství hodlá kupčit s námi?

Jen zpívat, líbat byl náš obyčej,

rvát s filistry se písní kaskádami,

vše zbožňovat, co směje se a září,

vše pošlapat, co v bahně mohlo růst,

vše překonat, co pro zisk jen se daří,

a čerpat sílu, opojit se kvítím,

ať z toho světa, který kypí žitím,

ať z knihy básní, s měkkých ženských úst.

Ba, drahý hochu, my jsme milovali,

a toho citu nedotkne se změna:

nám v dlouhý život, v úspěchy, jež šálí,

je poesie láskou prosycena.

Číš poesie zvedám, druhu, tobě

a chci se s tebou zpíti k závrati,

když ohněm planou naše srdce obě,

a sama Láska v náruč padá ti!

Víš, drahý hochu, co to bylo touhy –

hleď, tolik krásy z oněch dob nám zbylo!

Svět sváří se a vše je přelud pouhý –

nám v očích přec se nebe zrcadlilo,

nám v duších vše se na písně jen slilo!

A slunce svítí! Do srdcí nám svítí,

a jenom hlupci ve tmách nezří ho –

my přece směli ve své písně skrýti

cos ryzejšího a cos lepšího!

Sem ruku v ruku! Prapor náš byl bílý,

a naše srdce dobrá, příteli –

my jejich touhy jistě nezradili

a v nové boje jedem veselí.

Hleď, víno hoří v číši křišťálové,

a bratrsky zas v náruč tisknu tě,

nám nad hlavami spějí noví snové

a mají zářné, bílé perutě.

Žij, zpívej, miluj! Krása kyne ti

a půjde s námi v světa žár i chladno,

sto nových písní našich rozletí

se v její svaté, věcné objetí –

svět přec je krásný! Bratře, dopij na dno!