JAROSLAV.

Zvěstuji vám pověst veleslavnou,

o velikých půtkách, lítých bojích,

nastojte i ves svůj um zbírejte,

nastojte i nadivno vám sluchu.

Ve vlasti kde Olomouc vévodí,

jesti tamo hora nevysoká,

nevysoká Hostejnov jí jméno,

Máti Boží divy tamo tvoří.

Dlouho vlasti naše v míře byly,

dlouho hojnost mezi lidem květla,

než od vzchodu v zemích bouře vstala,

vstala pro dceř tatarského chána,

již křestianští lidé pro kamení,

pro perly i pro zlato zabili.

Krásná Kublajevna jako luna

uslyší že vlasti na západě,

v těchže vlastech lidu mnoho žive;

otpraví se poznat mravů cizích.

Na nohy tu skočí junků deset

i dvě panny, ku provodu její:

nahrnuli čeho třeba bylo,

i vsedali vši na rychlé koně,

i brali se kamo slunce spěje.

Jako zoře po jitru se stkvěje

když nad zamračené lesy vzejde,

tak se dcera Kublajova chána

rozenou i strojnou krásou stkvěla,

oblečena všecka v zlatohlavě,

hrdlo ňadra rozhalena měla,

věnčena kamením i perlami.

Divili se Němci kráse také

záviděli bohatstvo jí velmi,

střehli jí hned cesty její stopu,

vypadnuli na ni mezi stromy,

zabili ji, i pobrali zboží.

Když to slyšel Kublaj chán tatarský,

co se stalo s dcerou jeho drahou,

sebral vojska se všech vlastí valných,

táhl s vojsky kamo slunce spějě.

Slyšeli to králi na západě,

že chán spěchá na lidné jich vlasti,

srotili se druhý ke druhému,

i sebrali převeliké vojsko

i hned táhli polem proti němu.

Na rovni se valné položili,

položili a chána zde ždali.

Kublaj káže všem svým čarodějům,

hadačům, hvězdářům, kouzelníkům,

aby zvěstovali uhodnouce,

kterakýby konec boj měl vzíti.

Sebrali se náhle čaroději,

hadači, hvězdáři, kouzelníci,

na dvě strany kolo rozstoupili

i na dél tresť černou položili,

a ji na dvě půly rozštěpili;

první půle Kublaj jméno vzdali,

druhé půle králi jméno vzdali,

starými slovesy nad tím vzpěli.

Počali třti spolu bojovati,

a tresť Kublajova svítězila:

Vzraduje se množství všeho lidu,

každý běží rychle ke svým koním,

i do řad se vojska postavila.

Křestiané ni rady nedrželi

a hnali bez umu v řady pohan

s takou pychou, jakou sílu měli.

Tu se první boj v hromadu srazil,

střely dštily jako příval s mraků,

oštěpů lom jako rachot hroma,

bleskot mečů jako oheň bouře;

obě strany jarobujnou silou

jedna druhé postoupati brání.

Množství křestianů pohany hnalo

a jižby jim byli odolali,

by nepřišli čaroději v nově,

přinesouce ty třti rozštěpené.

Tataré se velmi zapálili,

na křestiany lítě vyrazili,

tako krutě je po sobě hnali,

že je jak zvěř plachou rozprchnuli.

Tu štít leží, tu přílbice drahá,

tu kůň vleče v třmenech vojevodu,

tu ten nadarmo v Tatary teče,

onde milosrdí pro Bůh prosí.

Tako Tataré se rozřítili,

křestianům daň hroznou položili,

dvě království sobě podmanili,

starý Kyjev i Novgorod prostran.

V brzce roznosí se hoře v zemích,

po všech vlastech lid zbírati počnou;

postavili čtyry valná vojska,

obnovili vražství s Tataríny.

Tataré se hnuli v pravou stranu

jak mrak černý kehdy ledem hrozí

posuti ourody tučných polí,

tako byl roj slyšán od daleka.

Nakvap Uhří v setniny se shluknou,

nakvap ozbrojeni s nimi setknou;

ale darmo chrabrost udatenství,

darmo vše jich drzostné vzpírání.

Srazíce Tataré středem v řady,

rozprchnuli vše jich vojska hojná,

poplenili vše, co v zemi bylo.

Odstoupí naděje vše křestiany,

bylo hoře, hoře všeho větší.

Vzmodlili se Bohu žalostivě,

by je zprostil těch Tatarů zlostných:

„Vstaň o Hospodine ve svém hněvu!

sprosť nás vrahův, sprosť nás stíhajících,

potlačiti chtějí duši naši,

obklíčíce nás jak vlci ovce.”

První boj nám ztracen, ztracen druhý;

Tataré se v Polště rozložili,

blíže blíž poplenili vše vlasti,

dodrali se lítě k Olomouci.

Bída vstane tužší po krajinách,

nic nebylo prosto před pohany.

Váleno den, váleno den druhý,

vítězství se nikamo nekloní,

aj tu rozmnoží se Tatar množství,

jak se množí večerní tma v jeseň,

i v povodni těch Tatarů lítých,

kolébá se vojsko křestian středem,

usilno se drouce k tomu chloumku,

na němž Máti boží divy tvoří.

„Vzhůru bratři, vzhůru!” vola Vneslav,

udeří svým mečem na štít stříbern,

i korouhev výš nad hlavou točí.

Vše se vzmuží, vše v Tatary vrazí;

srazili se v jednu sílu silnou,

vyrazili jako oheň z země

tamo k chloumku z Tatarů přemnožství:

zpátečními kroky chloumkem vzhůru,

na podchlumí v šíř se rozstoupili,

k zpodu soužili se v ostrou hranu,

v pravo v levo pokryli se štíty,

na ramena kladli bystrá kopí,

druzí prvním, tako druhým třetí.

Mraky střel tu s hory na Tatary;

v tom temná noc posula vši zemi,

rozvalí se k zemi i k oblakům

i zahrozí oči zapálené

i křestian i Tatar proti sobě.

V husté tmě křestiané náspy vrhou,

náspy zakopané kolem vrcha.

Když na vzchodě jitro počínalo,

pozdvihl se vešken tábor vrahů,

tábor ten byl strašný kolem chlumu

až do nedohledného daleka;

na rychlých tu koních jen hemželi,

nosíce na kopích napíchané

hlavy křestian vzvýš k chánovu stanu.

Shluklo se tu množství v jednu sílu,

zaměřili všickni v jednu stranu

i mknuli se prudce na chlum vzhůru,

i vzupili křikem všestrašlivo,

že se hory doly rozléhaly.

Křestiané na náspech všudy stáli,

Máti boží dodala jim chrabrost:

napínali rychle tuhé luky,

i máchali silně ostré meče.

I bylo Tatarům ustoupati.

I vzjetřil se národ Tatar lítých,

zaměšil se chán jich krutým hněvem;

v tři proudy se rozstoupil ves tábor,

i hnali třmi proudy lítě na chlum.

Křestiané skáceli stromů dvadcet,

všech dvadeset co jich tamo stálo,

přivalili klády po kraj násep.

Již již Tataré se v náspy hnali

škřekem řvouce až do oblak strašno,

již se jali náspy rozkotati.

I svalili s násep klády mocné,

ty smačkaly Tatary jak červy,

zdrtily je ještě vzdál na rovni.

I bylo váleno dlouho krutě,

až noc temná konec bojům vzděla.

Pro Bůh! aj nastojte, slavný Vneslav,

slavný Vneslav sražen s násep šípem!

Krutý žel tu teskné srdce rval,

trapná žížeň vnitřnost krutě smahla;

sprahlým hrdlem lzali rosnou trávu.

Večer tich tu projde na noc chladnou,

noc se proměnila v jitro šeré,

i v táboře Tatar ticho bylo.

Den se rozhoříval na poledne,

křestiané podali trapnou žížní,

vypražená usta otvírali,

pěvše chrapavě k Mateři boží;

k ní své umdlé zraky obraceli,

žalostivě rukama lomili,

od země do oblak teskně zřeli.

„Nemožno nám déle žížní tráti,

nemožno pro žížeň bojovati;

komu zdraví, komu drahý život,

tomu v Tatarech milosti ždáti.”

Takto řekli jedni, takto druzí:

„Trapněji zhynouti žížní meče,

v porobě nám bude vody dosti.

Zamnou kdo tak smejšlí, vece Vestoň,

zamnou, zamnou koho žížeň trápí.”

Tu Vratislav jak tur jarý skočil,

Vestoně za silné paže chvátil,

dí: „ty zrado, škvrno křestian věčná,

v záhubu chceš vrci dobré lidi?

od Boha na milost ždáti chvalno,

ne v porobě od sveřepých Tatar.

Nechtějte bratří v záhuba spěti,

přestáli sme nejlítější vedro,

Bůh nás silil v rozháralé poldne,

Bůh nám sešle pomoc doufajícím.

Zastyďte se muží takých řečí,

ač se hrdinami zváti chcete;

pohynemli žížní na tom chloumku,

smrt ta bude Bohem zaměřena,

vzdámeli se mečům našich vrahů,

sami vraždu nad sebou spácháme.

Mrzkost jest poroba Hospodinu,

hřích v porobu samochtíc dát šíji.

Zamnou poďte muží kdo tak smejšlí,

zamnou před stolec Mateře boží.”

I jde za ním množství k kaple svaté.

„Vstaň o Hospodine ve svém hněvu!

i povyš nás v krajinách nad vrahy,

vyslyš hlasy k tobě volající;

obklíčeni jsme lítými vrahy,

vyprosť nás z osidel krutých Tatar,

i dej svlažení vnitřnostem našim,

hlasonosnou obět tobě vzdáme;

potři v zemích našich nepřátely,

shlaď je u věk a věky věkoma!”

Aj hle na rozhřálém nebi mráček,

vzdují větry, zahučel hrom strašný,

chmourala se tuče po všem nebi,

blesky ráz ráz! bijí v stany Tatar;

hojný příval pramen chlumský zživil.

Mine bouře vojska v řady hrnou,

ze všech vlastí, ze všech krajin země,

k Olomouci korouhve jich vějí,

těžké meče po bocích jim visí,

plné touly na plecech jim řechcí,

jasné lebky jim na bujných hlavách,

i pod nimi rychlí koni skáčí.

Vzezvučeli hlasy rohů lesních,

udeřili zvuky bubnů břeskných;

aj srážely sme se obě strany,

pozdvihuje se mhla ode prachu

i tu půtka krutá poslednější.

Vzejde chrest i drnkot ostrých mečů,

vzejde sikot kalených střel strašný,

lom oštěpů, rachot kopí bystrých;

bylo klání, bylo porubání,

bylo lkání, bylo radování!

Krev se valí jak bystřiny dštěvy,

mrch tu leželo jak v lese dříví:

tomu hlava na dvé rozštěpena,

tomu srubeny jsou ruce obě,

ten se kotí s oře přes druhého,

i ten zůřivý své vrahy mlátí,

jak po skalách lítá bouře dřeva;

tomu v srdce po jilce meč vtasil

i tomu Tatarín ucho stříže.

Uh, byl ryk, stonání žalostivo!

křestiané počali utíkati

Tataré je lítým davem hnáti.

Aj tu Jaroslav jak orel letěl,

tvrdou ocel na mohoucích prsech,

pod ocelí chrabrost udatenství,

pod přílbicí velebystrou moudrost,

jarota mu z žavých zraků plála;

rozkacen hnal jako lev drážlivý,

když mu teplou krev se udá zříti,

i když nastřelen za lovcem žene.

Takto zlítil se v Tatary trčil,

Češí za ním jako krupobití.

Vrazil krutě na Kublajevice,

byla půtka ovšem velmi lítá.

Srazili se oba oštěpoma,

zlomili je oba velkým praskem

Jaroslav ves ve krvi s ořem zbrocen,

mečem Kublajevice zachvátil,

od ramene šourem kyčlu protknul;

takož spadl bezduch mezi mrchy,

zarachoce nad ním toulec s lukem.

Ulekl se ves lid Tatar lítých,

odmetal hned dřevce sáhodlouhé,

paloval tu, kdo běžeti mohl,

tamo odkad slunce jasně vstává.

Byla prosta Hana Tatar vrahů.