JAROSLAV KVAPIL.

V šer starých Gobelinů mdlou barev harmonií

děj dávný vetkán jest a duši mojí spíjí:

ó štíhlá světice, vy květe středověku,

váš přelud vonící tam plane něhou vděků

a v patách za vámi jak hříchy Magdaleny

zjev kráčí mystický a vášní zanícený.

To hřích je duše mé, mé duše roztoužené,

jenž v barvách ospalých vás minulostí žene,

co zatím nad vámi jak mysteria snivá

plá purpur královen a příval varhan zpívá

a měsíc strnulý, jenž lesklá tváří kola,

vás zpátky k životu a v náruč moji volá.

Ó v starých gobelinech je tkána báje ona

a noc když nastala, ta provlhlá a vonná,

mne volá v dálku to a v smutek vašich údů,

v nichž mrtev na věky já věčně žíti budu,

a ještě v smrti zřít ten gobelin monotonní,

kde zjev váš znícený hřích duše mojí honí.