JAROSLAV VRCHLICKÝ.

V Něm Poesie všechny tóny slila:

čím srdce zoufá, a co lék v ně roní,

čím milencům v noc letní šeřík voní,

čím nad hnízdem lká holubice bílá;

co vášeň řve, a čím vzdoruje síla,

čím duha plá, kdy v smír se nebes kloní,

čím lidskost věčný dithyramb svůj zvoní

a láska vře, vše zášť ať podemílá.

Je duše Jeho lyra obrovitá,

ji Sandalfon svou rukou zladil smavou,

v ni tepou burnou rapsodii věky.

Sen Hellady z těch zvuků zas nám svítá,

zas Krása rozprostírá všechny vděky.

Ó, jděte kolem s obnaženou hlavou!

Ne, nemožno Jej pojmout v sonet jeden:

toť Proteus, jenž tisíci hrá tvarů,

sněť hrušně zkvetlá ku prvnímu jaru

a zas hned sněhem zavanutý leden.

Dnes peklem vášně provádí tě v žáru

a zítra čistý otevře ti eden...

Ó, šťasten, Jeho poesií veden

kdož ocitne se v říši snů a čárů!

Tam barvy plají, hudba luzně šplouná,

v hvězd mlžinách se zardívají zkazky,

a touhy mají bílých jehňat rouna.

Tam nabývá zas peruť síly k vzmachu

a pohrouží se v nekonečno lásky –

ó, zbýt jí aspoň hrsť zlatého prachu!

Má duše vždy se k Němu sílit vrací,

když pochyby se vyrojí a mučí.

Mne sladký mistr tiše trpět učí

a vytrvat, až bouře přeburácí.

Jsou Jeho písně jako plaší ptáci,

hned s jásotem se nazpět slétnou ručí

v květ, který bouří ještě krásněj’ vzpučí,

v strom, trpkost rubem kosíře jenž ztrácí.

Ba, studánka jsou čistá živé vody,

jí ožije, co v srdci odumřelo,

nasadí mízu na nové zas plody.

Jak vznětů rtem se rozševelí čelo!

Jde Velký Rozsévač, jenž kyne dlaní,

kam zrno metne, šíří požehnání.

Je dotrpěno. Žel, ni v Smrti neměl’s štěstí,

Snu sestrou antickou Ti nezlíbala skráně,

Ty’s nepad jako dub, jejž srazí v jedné ráně

blesk bohů závistný se živou ještě klestí.

Smrt k Tobě zákeřně se připlížila z tmáně.

Tak nesnil’s o duší tom velkém o rozcestí.

Jak šelma s obětí si s Tebou hrála v pěsti,

Tě rvala, drtila – Ty’s trpěl odevzdaně.

Ó, synu Hélia, vždy nadšeně a bděle

vpřed chvátal’s pro světlo, hlad poznání ved směle

Tě výš a výš, ten slib: Eritis sicut Deus.

Ty’s rozžeh pochodně. Checht zněl Ti z temnot šedi.

Pak dlouho pykat měl’s, jak nový Prometheus.

Tvá světla svítí dál. To Tvou je odpovědí.