JAROSLAV VRCHLICKÝ

Mír ti, Velký! Soucitná Smrt tě v posled

z muk a trýzně vyrvala krutým bohům,

již tě ve své závisti s chladné výše

srazili bleskem,

neb již zříti nemohla, soucit světa,

jak ten orel, který se zvedal k slunci,

v prachu země lomcuje v bolné křeči

zlomeným křídlem.

Jaký let jsi nádherný měl a silný!

Ze tmy věků letěl jsi v skvoucí úsvít,

urval světlo, na křídlech svých je nesl

k mrákotné zemi.

Tam, kde člověk zápasil v tmách a bludu,

zoufal, trpěl, svíjel se, reptal, tápal,

ty jsi nesl bratrství zvěst a lásky,

volal jsi: Jitro!

Ne již malý Kastalský pramen pouze

měl nést úkoj nemnohým zprahlým retům,

kde jen křídlem udeřil’s v prašnou půdu,

vytryskly zdroje.

A ty všecky spojil jsi v jednu řeku,

v jeden mocný veletok zářné krásy,

jenž se valil, rozléval, jak by zalít

celou chtěl zemi.

Zalít, aby pučely nové květy,

nových rájů báječné vzrostly stromy,

s novým vznětem, s myšlenek novou setbou

zvedla se čela.

Aby všichni ze zdroje krásy pili,

padla pouta, ruka by stiskla ruku,

aby v svět se vrátila ještě jednou

úsměvná Hellas.

Ale posléz bohům jsi rost až příliš,

příliš vymk se’s z Přírody těsných řádů,

krutým trestem zkrušena síla tvoje,

na výsměch vzdoru.

Mír měj, Velký! V oblastech jasných duchů,

ti, kdož lidstvu k svobodě, k zoři pěli,

Dante, Shelley, Mickiewicz, Victor Hugo

vítají tebe,

co tu dole v bolesti naší muka

lká a šepce, duní a hřmí a jásá

k nové práci pro lidstvo, pro vlast budí

věčná tvá píseň!