JAROSLAV VRCHLICKÝ.

Prach pozvedal se na Lybické poušti,

a v duchů rej se měnil fantastický,

skřek divoký tu vzduchu vlna pouští

půl zvířecí, jak tygří, zpola lidský,

tam z oasy, jejížto klidné houští

se na azuru kreslí jako vždycky

a palem nad obrysem, jenž plá stmělý,

žhne nebe jako maluje ho Wehli.

A křik jde blíž jak pochod triumfalný,

jak Samuma titanská epopej,

jak v gigantický Aetny kráter skalný

„Jo, Evoe!“ bacchantek výskne rej,

jak onen pláč, tak zoufalý a žalný,

jejž Dantův úchvatný nám líčí děj,

jak věčný alkyon ten výkřik létl

v sad Hesperid i Popokatepetl.

A křik jde blíž. A v tom, hle! v prachu změti

dva pantofle a vlna ňader vzplála –

jak růže božství nymfa pouští letí,

jak snít jen o ní může v ráji Allah,

neb setkati ji čistá duma dětí.

Zář Edenu jí v báji očí stála

a jak tříšť perel potu démant ryzí

v nach kanul červánku, jenž vzplál pln mízy.

Nad čela mramor v zenit vlasů eben

noc střela – dračí peruť černošatou

a kaskadami padal v ňader hřeben

a v boky, smědou líbaje se s patou –

tu Sirény zpěv byl by nepotřeben

i pohled Medusy – kdo zřel ji, svatou

juž láskou vzplál a hled jen topí

v plod bílých prs – vln chvosty – světla snopy.

Tak utíkala pouští zářná Kačna.

A jako Kentaur v let se za ní sápal

hle! bájný kocour – prachu zvedal mračna,

to asketický znítil se v něm zápal,

či poštvala ho frašně závist lačná,

že k boji vstal jak chmurný Sardanapal?

A poušť se lekla, jak by stvůra pekel

jí žhavou rukou psala: Mene tekel...

A zněl v ten hon řev Ivů a tygrů ve dne

a v světlých nocech děsné hyen vytí

a píseň Sfingy z dálky nedohledné

vždy slyšeli tajemně z rána zníti

a jindy výkřik karavanny bědné,

když snažila se tváře v písku skrýti,

kdy bouřný vír je zasypával shůry,

co se rtů ještě splývaly jim sury.

Kot jako athlet k metě se k ní blíží –

hoj! divokou to, vířnou měli cestu,

jak Satan duše ve plamenné díži,

když cpe a míchá k příšernému těstu –

však nektar lásky bude píti stíží,

ji nestrhne si v lůžko za nevěstu

a hyacint a mandloň, jasmín, akát

jim nebudou v koberce květy plakat.

To, co vždy lidem do života září,

ten Prometheův oheň záře třpytné,

to opálem též plane v její tváři,

jak maják vraku v oceanu svitne,

a hází kal jen po kocouru tmáři.

Tak lidstvo se svou kletbou světem lítne.

A není pro ně večer, zoře ranní –

tak snad se budou honit do skonání.