JAROSLAV z BOSKOVIC.

Umlk’ dálkou hlahol krvavého kvasu.

Přede hradem zpurným nepřítele ženy,

naseto zas mrtvol jako sžatých klasů,

nakupeno mečů v směsi kamenů.

Pod plachtami stanů podál hradní stěny

Matiáš král s pány myšlenek tlum dravý

darmo skryti touží v závoj lehkých snů.

Nohsledů dav pilný, zlata nedočkavý

obletá mu stále kolem bílé hlavy

lživých slov mu těchu nesa s pokorou.

Z potměšilých hlasů jedva šeptné zvuky

do líného vzduchu dokola se strou:

Jaroslav jak v boji půvab paní hradu,

zlato hebkých vlasů, rozkoš sladké muky

v duši bídné váží těžkou nade zradu

vodě čety v zhoubu nepřátelských střel...

Večer po krajině již se rozletěl.

Zapálených ohňů záře matná, snivá

táborem se plíží, líce na osmáhlé

vojům zvolna padá jako světlý stín.

A tam z Boskovic pán v středu čety svojí

myslí sotva hádá, v bouřném nepokoji

hněvu žár proč králi vzňal se v hrudi náhle,

těžká duma sedla pod obočí sivá

a vše kolem ztichlo jeho na pokyn:

„Vězte, mani, voji, slovo kormutlivé!

Ve zápalu mocném touhou nadšeni

útočili jsme tu jako šelmy divé;

pyšným bokem, skalou ku dravčímu hnízdu

cestu klestili si v pršce kamení

metaného s věží, ve střel dešti, hvizdu.

Krví svou však darmo vzdorovitý bok

kropili jsme, co nám zhouby léčku snoval

Boskovice pána zradný, tajný krok.

Dlouho nad vinou jsem strážnou ruku choval,

nechť již zkosen padne k žatbě zralý klas!“

Pohnuly se páže, maně k mečům sáhly;

v líci každý kryje podivení, žas...

V tom viz, Boskovec již pánů projda tlupu

přede králem hlavu ve pokoře klopí.

Čelo přísno, bledo; v oku oheň svitl

jako záře pablesk, jenž se v krunýř chytl.

„Křivě mluvil’s, králi, vojů ve zástupu.

Slova tvého hrot mi do duše se topí,

darmo utracuje život nevinný.

Když noc temná, chladná chmurou na zem padla

a v líce mým vojům spánek těžký, tuhý,

nad zkrvenou zbraní, nad spícími druhy

ve staně jsem bdíval s lunou jediný.

A když poslední pych nepřátelských hlasů

nade hradem uhas’, v šerém nočním jasu

vodil kroky své jsem v příkré úbočí,

hvězd-li matná záře nové cesty, tajné

na hrad neodhalí v skále nepodajné,

aneb zrak-li můj kdes zrádce nezočí.

Bezvinná šíj moje, tknutá mstou teď zloby

nezvykla se klonit hříchu do poroby,

aniž na tvou hanu v prach se pochýlí!

Ale slovo děl jsi; přisel sluha tvůj

krále poslušen být, dále rozkazuj!“

Vášní rozechvěný vládce k manu zírá,

v hrudi pomstu tají, v pěsti ocel svírá

a ret horlí spěchem v bouřném záchvatu:

„Nuže, zpupný sluho, ocel bleskná, hbitá

ctíti naučí tě krále šediny!

Viz, kol svědků dav tu, již tvé střáhli kroky. –

Než tam slunce vzplane dvakrát nad hor boky,

krví bídnou shladíš těžkou svoji vinu;

prostřed města mého kata širočinu

měj si porubaným druhům v odplatu!“

A v zápětí zříť hned smolnic při plápolu

pochopů jak smečka tmavým svahem dolů

za pokřiku chvátá vlekouc vězně v středu.

Ples jim divý sálá z tupých ze pohledů

a smích hrubý, hlučný hrudi tvrdé vzdýmá,

kdy juž Vídeň noří jim se před očima.

V mracích hvězdy hasnou; chvílí měsíc hledne

a mdlý jeho paprsk v noční mlze bledne;

nerozhřívá sluhům duše hanbou spjaté,

ani kroků zvrací, aniž cestu mate,

hází jen svůj pablesk, žalářů kde stěny

mizí v směsi domů nocí obestřeny...

Třetí noc již prchá. Žalem nezlomen

vězeň v kobě čeká. Slza drobná jen

díkem bolestnějším jasné oko vlaží,

když lid bezčetný, jenž kol se v davech sráží,

hřmí tu u žaláře hněv svůj z křiva soudu

a dál vlnou kvačí v rozechvěném proudu.

Třetí noc již prchá. Hradu přede zděmi

znamená král, v žase vichru perutěmi

jak zlá bouře letí až sem ku táboru.

S pány hotuje se k usmíření sporu

poslům vele v spěchu k zrádci u síň tmavou,

by jen o milosť lkal, jist že bude hlavou. –

Vězeň čelo zvedá, chmurně usmívá se

s pohrdáním hledě k poslům přibylým:

„Rcete pánu svému, mou že odpovědí,

by jen k slovu stál, a den až svitne nový,

bezvinnou pak šíji rád že katanovi

pod meč jeho mstící k ráně nachýlím.“

Zatím červánky juž na obloze hoří.

S domy město šíré v zlaté plane zoři.

A král o čem dumá jeda četě v předu?

Nedočkavosť plachá obrazí se v hledu

a již starý hněv zas ve tvář se mu stele,

odpověď kdy mluviť slyší hlasatele.

Sotva vystoupilo slunce na oblaky,

směsice tam lidu obracuje zraky,

kde má prostřed města konán býti soud.

U lešení vězeň v duši nepohnutý

s díkem obezírá lidu mocný proud.

Touží ještě v dálku, žal mu sedá v skráň;

touží ku severu, obzor překlenutý

kde se níží zvolna nade rodnou stráň,

kde choť mladá, věrná, růže v jarní vnadě,

a dvé dítek sirých otce ždají v hradě. –

Hle, v tom hlavu k špalku mlčky přikládá

a juž výkřik letí po zástupu s chvatem:

„Nezahyne vězeň, kat porušen zlatem

a meč kletý nesmí hrdla tknouť se celý!“

S pány Matiáš král opodál zrak třeští:

„Co hluk vzdorný hlásá, jitření co věští,

jakou záhady síť lid tu upřádá?

Ó jsem ještě králem chátře zlolajné.

Nechť juž sluha vzdorný za svou vinu želí

a s ním citlivé to plémě prodajné.

Oběť pochlebníkům – čistou zrady hříchu

dal jsem ku své hanbě, slepý ve přepychu!“

A v tom v zápětí hle, mžikem ocel blyskla,

z obnažené šíje krve červeň tryskla

a lid rozbouřený hne se blíž a blíž,

kamení dešť hustý na katana hrouze

pod záštitu béře vězně v jásotu;

než tu dechem svojím ve plamenné touze

darmo tělo budí znova k životu...

Vzplály četné zraky, sterá kmitla dýka,

ale král tam s pány k hradu prchá již:

„Nebezpečná hra tu s lidem náhle vzniká...

a já rád bych ještě hradní ztekl výš!“