JAROSLAVA.

Vítám tě, ženo, jako země vítá jaro,

na stromech sítě větví lovily marně v zámoří,

teď je tam plno lístečků jak zlatých rybiček,

po nichž jak dítě s třepetavýma ručkama slunce zahoří.

Nad lány s otevřenými brázdami skřivan letí

a jeho píseň jak tvořící se krystal třpytí se,

a zítra budou tančit mladinké břízy po stráních,

a pohled v údolí se bude zračit v bledém tyrkyse.

Kolik mi louka květin přinese? – Ach nevím,

nevědět kolik, je pro mne velkou radostí,

vím, potok s blatouchy se zastavil, nebe zrcadlí,

čisťounkou pěnou pomněnky postříkal – to všechno z hravosti.

Vítám tě, ženo, jako země vítá jaro,

proto žes’ mladinká jak bříza, čisťounká jak pěna v potoce,

protože hlas tvůj je třpytivá píseň skřivana,

protože rty tvé, ach bože, jsou zralé ovoce.