JAROSLAVNA.

Za horami vzdáleno jest

Zlaté slunce, lampa světův;

Šerem přes hladinu mořskou

Lkaly zvony smutným tónem

Touhu země po slunéčku.

Růže klonila hlavinku

Umírajíc, nejsladší

Vůni zahradou vydechši.

Po jezeru tichotiše

Ploula labuť, bílá labuť.

Bílým táhlým hrdlem jejím

Na peruti nočních dechů

Vznášela se píseň její

V dálky, v dálky neskončené,

Poslední labutí píseň!

Nad jezerem na balkóně

V tichou tajuplnou noc

Lkala Jaroslavna pláčem řeky,

Vinoucí se rozkvětlými luhy.

Bělejším nad labutino hrdlem,

Nade růže rtoma krásnějšíma,

Nejkrásnější linula myšlénka:

„O, jak touží srdce mé se vznésti

Vzhůru k světlu, které svítí světu!

Že pak člověk jest tak vzdáleným

Od slunce, jež vzešlo na Golgatě,

Jehož jiskrou ztracenou jest svět.

Výš a výše postupovati,

Podobnějším vezdy býti jemu

A posléze v jedno splynouti

S zřídlem!“