JAROSLAVU KVAPILOVI. (I.)

V kraji, kudy chodilo vaše smavé mládí z rána,

nežli slunce zapadne na pokraji lesa sedám,

už je tady smutno též, pole jsou již rozorána,

a já konec pohádky mezi svadlým listím hledám.

Na louce, kde za léta utrhl jsem parnasii,

mezi travou žlutavou ocún jenom v duši chladí,

nad hlavou mi chvílemi hejno ptáků v dálku míjí,

a mně zdá se, za nimi jakoby šlo moje mládí.

V slunci na sta pavučin jako zlatý vlas se třpytí,

a já slyším v korunách velké lásky tiché zvěsti,

jež tu kdysi chtěla též před světem svou bolest skrýti,

a která tu zpívala nekonečnou píseň štěstí.

Hledím do těch pavučin, a je mi tak teskno k pláči,

že má tichá pohádka nedosněna ztratila se,

a tou prašnou cestou tam, která dole v kraj se stáčí,

že, až slunce zapadne, do prázdna se vrátím zase.