JAROSLAVU KVAPILOVI. (II.)

Kde je naše štěstí? Tys’ je, mistře, hledal,

temnotou i zoří za ním spěl jsi s touhou,

a když v ranní rose Bůh je tobě nedal,

za ním šel jsi dále k slunci cestou dlouhou.

Hvězdy padat zřel jsi v bezdna mlčelivá,

ve dnech smutku viděl’s, jak se slunce tratí,

až ta bytost jedna zlatovlasá, snivá

oddaně a tiše růži podala ti.

A s ní přišlo světlo, a s ní přišlo štěstí,

pochopit ten zázrak jen tvá duše umí.

Jen tak možno žíti, jen tak možno kvésti,

když do stínů srdce ženy láska šumí.

Já teď přišel taky na tu cestu sráznou,

kde je moje štěstí, marně hledám všude;

jednou jsem je držel, dnes mám ruku prázdnou,

a jen pohled zpátky do mladosti chudé.

Že tam v dálce kdesi na rozhraní světů

ještě slunce svítí? Pro mě nezaplálo.

Rozeběhl jsem se, plnou náruč květů,

trochu tepla chtěl jsem – marně. Jiné hřálo.

A tak marno hledat, kde je moje štěstí,

marně ruce spínat, nevrátí se zpátky.

Jiným bude hořet, jiným bude kvésti,

ale smutný básník život měl tak krátký.