JAROSLAVU KVAPILOVI. (III.)

Můj mistře, bolesť svou jsem přines’ k tobě zas,

do studně veršů tvých jsem horkou hlavu smáčel,

plakat už nemoh’ jsem, rouhat se selhal hlas,

a Smrti těžký stín mé duše plání kráčel.

Mých dávných, čistých dní mně líto bylo tak,

mé matky úsměvů, jichž svět jsem prohrál drahý,

a oněch prvních žen, jichž zapomněl jsem pak –

ó dobo mladosti, ty prchlá příliš záhy!

Byl kdysi slunný den, a chvíli růže kvetly,

v hodinách večera kdos u mých nohou sed,

do písní duše mé polibků mušky slétly –

však bůh byl příliš sláb, vydržet nedoved.

Nad trosky mladosti zas přišla láska matky,

já chápal, v klínu jí že ještě moh’ bych spát,

leč ďábel v duši mé v té chvíli zvolal: Zpátky –

ó teplo domova, jež marně chceš mne hřát

A na trh života když vrátil jsem se sám,

co prodat nemaje, a koupit příliš hrdý,

v hodině poslední jsem vešel v tichý chrám,

a padl před oltář, a smáčel kámen tvrdý.

A zázrak stal se teď: ze světic nejdražší

šla se mnou oddaně v měsíčný večer vlahý –

Smím ještě žít, tvůj dech stín Smrti zaplaší,

má lásko šílená, ty přelude můj drahý!

Já modlil jsem se tak, však ďábel neusínal,

a v chvíli nejbližší jsem v cestě své stál sám,

a marně volal jsem a marně ruce spínal,

jen výsměch z důli kdes se valil ke hvězdám.

A všecko řítilo se náhle do bezedna,

mé touhy, mládí mé, slunce, jež chtěla hřát –

mistře, dnem soudu je taková chvíle jedna.

Ó žití ztracené – já umřel bych teď rád!