JAROSLAVU VRCHLICKÉMU

Tvá loď jde po vysokém moři,

v ně brázdu jako stříbro reje,

svou přídu v modré vlny noří

a bok svůj pěnné do peřeje.

Tvá lana sviští, plachty duní

a třepe vlajka. V noční chvíli

zříš magický svit mořských tůní,

a ve snu, Albatros jak pílí.

Já samotním, jsem na ostrově,

ohýnek topím, rybku lově

zasedám na břeh za večera.

Dým v kotoučích se modrých krade,

kdes písklo ptáče, ještě mladé,

tma na mne hrozí z pološera.