Jaroslavu Vrchlickému,

Dnes tomu věku půl, co Tvojí u kolébky,

tich anděl rozepjal svých křídel příkrov hebký,

a v čelo dítěte, kde první stálo snění

svým retem blažícím vdech Tobě políbení,

a řekl: „pěvcem buď, měj v srdci písní zřídla,

a duch tvůj k rozletu vždy hvězdná rozpni křídla!“

Pak povždy v pouti tvé, ať jasem, stínem spěla,

Tvá píseň, zlatý pták, Tě všude provázela,

jak sladký ohlas sfer v života vlnobití.

Jak lev v své velebě, jenž nedbá psího vytí,

Tys kráčel k metám svým, ať „kamenujte“ řvala

kol luza v slepotě a lem Tvé řízy rvala.

Však dnes, Ty vítěz jdeš a sokové Tví v prachu,

Ty jdeš, laur na skráni, Ó kníže písní, v nachu,

ať stříbro ve vlasu – Tvá duše věčně mladá!

A vidíš, Tvá jak vlast dnes hold svůj Tobě skládá,

co synu věrnému, co zářné hvězdě svojí.

A vidíš dílo své, jak skvoucí palác stojí,

a každý koří se a úžas duše jímá.

A slyšíš kolem v dál, jak lid Tvé jméno hřímá,

ten lid, jenž v ňadrech vždy má citu růže žhavé.

A hymnou velebnou se k Tobě nese „Ave“!