JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.

Tvá první píseň přišla v jarním čase,

tak jak to jaro nesměle a tiše,

však nového cos chvělo se jí v hlase,

cos jak když hudba táhne z jiné říše

a zní a dýše.

Dvé písní znělo, a dvé zkvetlo puků.

Kdo zamyslil se nad jich skromnou zdobou,

kdo v písních tušil moře příštích zvuků

a prales květů cítil z poupat obou,

jež přišly s dobou?

A píseň rostla v příval, jenž se valí,

v ní budoucnosti lidstva zněly zkázky,

v ní starý svět se s novým objímaly,

stesk náš v ní chvěl se, jak ryl v čelo vrásky,

a tolik lásky!

Co jiný spřádá dlouhý život celý,

Ty čarodějně stvořil’s letem roků,

a ruce Tvoje dosud neumdlely,

jdeš stále výše, krásu po svém boku

a hvězdy v oku!

Jak za skřivanem země Tvá se dívá

za Tebou z hloubi, a Tvá píseň padá

jak prška na ni, že ji celou skrývá,

z ní touha zvoní, života, snů vnada,

je věčně mladá.

Co kámen Ti, jenž v rozletu Tě stíhá?

On marně oblouk k peruti Tvé píše,

zpět na hlavy těch padá jeho tíha,

kdo za Tebou jej vrhli v malých pýše,

a Ty – jdeš výše!

Kam doletíš, kdo z nás tu podnes tuší?

Co dneska snem, je Tebou činem zítra;

jak v pohádkovém sadu ve Tvé duši

to věčně zkvétá, věčně zvoní z nitra,

ó, pěvče jitra!

Nuž leť a zvoň! Až jitro přijde zlaté,

jež voláš, září zalije Tě skvoucí,

a v příštích pěvců velkých písni svaté

zas uslyší svět srdce Tvoje tlouci,

to velké, vroucí!