JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.

Pták zpíval v lese, jenž se šeřil zvolna,

v nějž přízrak noci posupně se řítil

jak smrti zvěst či únava jak bolná –

a básník jeho poslední tón chytil.

V té době spleenu, běd a resignace

Ty’s ještě, Mistře, zaslech’ píseň jeho,

v snech Tvého ducha ozvala se sladce

tak plna tónů, jasu kouzelného.

A pocit divné nostalgie schvátil

Tvou celou duši, která září velká,

Ty’s v minulost, se v rhytmech snů svých vrátil,

kde zpívá slunce a kde zima nelká.

Tak viděl’s jaro v každém země ryse,

kdy skrývají se Nymfy za křoviska,

Pan usnuvší v Tvé písni probouzí se

a znovuzrozen vesel v syrinx píská.

V zem obrozenou Helios se dívá,

hněv Titánů chví v šerém Hádu přítmí

a Afrodité zářící a snivá

se nad stišené moře zvedá rhytmy.

To v očích Faunů chlipné vášně hasnou

a poklady své otvírají hory,

svou Poesii, Panthalis svou krásnou,

když vítěz vedeš v stíny sykomory.

Ó Mistře, had, jenž pod Tvou nohou syčí,

než slunce zajde, zhyne brzkou smrtí,

hněv efemerní, posměch trpasličí

Tvůj každý krok hned v jejich prachu zdrtí.

Jdeš vítězný, jdeš nad potopou vzteku,

jež pod Tvou nohou do mlhy se tříští,

syn Hellady a bratr středověku

a velký otec zářné doby příští.

V hrob setmělý den zpátky padá ke dni,

vsak nad Tebou se věčná Krása shýbá

a záři tu, jíž nevidí svět všední,

v Tvém velkém čele s němým díkem líbá.