JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.

Hleď, mistře, v prosluněné kraje

Tvá píseň peruť prostírá,

kastalský pramen staré báje

Ti zpod šlépějí vyvírá.

Rty tisíců se k němu chýlí,

by posíleni věřili,

že nové bohy krásy, síly

jim Tvoje ruce stvořily.

Tvá práce všecko překonává

a strhuje v svůj čarokruh

a novým touhám křídla dává

i v prsa zdravý, čistý vzduch.

Dík za ten vzor, jímž na půl věku

Svých dnů nám svítíš do dálky,

z Tvých věnců nesmrtelných vděků

my chcem jen skromné fialky

a úsměv Tvůj, s nímž z pera stisku

zas letí práce včeličky,

co někde zlobou na řetízku

kýs pejsek štěká maličký.