JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.

Já viděl Tebe v mnohohlavém davu,

jenž plnil třídu jako břehy proud;

šel’s tiše, v dumách nakloněnou hlavu –

ó, velkého cos chtěl Jsi postihnout!

A kolem Tebe lhostejně se hnali,

kdož před Tvým čelem měli sklonit líc –

jak cizí byl bys, Tebe nepoznali,

k Tvé hlavě nepovznesli zřítelnic...

A co mně lítost proto srdce jímá,

zřím: ten se v popel rozpadl a prach,

ten s očima se kácí strhanýma –

a v krátce všecky s kosou odved’ brach.

A na jich místo tlačili se jiní,

co chvíli obnovil se šumný dav –

to jiný rod byl, nežli žije nyní,

měl jiný kroj a jiný zvyk a mrav.

Jen Ty v jich středu kráčel’s nezměněný,

týž jako dnes, jen bídy naší prost,

byl’s všecek vlastním světlem prozářený,

a čím Jsi dál šel, tím Jsi více rost’.

A oči davů k Tobě obrácené

čtly ve Tvých zracích, co Jsi v duši snil,

proč nořil Jsi se v hloubky nezměřené,

čím noci své i dny Jsi vyplnil...