JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.

Teď, mistře, věřím, že ta Babel jest,

kde ani jiskry poctivosti není.

Mdlá světla nalezl jsem místo hvězd,

po nichž jsem ruce spínal v roztoužení,

a za nimi – kraj pustý, pustých cest.

Jak nad pergamen dávných otců, v snění

se nad Tvým listem skláním s pokorou.

Já dítě byl, Ty s láskou, bez myšlení,

mně, cizímu, Jsi podal ruku Svou.

Mé vezmi díky!... Vlny dmou se chvatem,

zpět nelze víc, nuž tedy v před, jen v před,

do proudu veslo s vůlí v ňadru vzňatém!

Již vlajka rozvinuta, nelze zpět!

Tvé heslo na ní, čisté duše květ, –

hleď: – Vytrvalost, práce – hoří zlatem!