JARU.

a z očí tvých vysoká obloha jásavých dálek mi hoří,

mladí, v dlouhých jak večerech zimních duše tebe si vysní,

zas naivní svádíš svou pohádkou letící od jižních moří?

Rci, proč v mizících stopách tvých hvězdy se jiskří z průsvitné šeři

a v žíznivých zornicích vášnivá světla ti lichotně vzplála?

Meze žlutavě svítí a daleké sluncem vody se čeří

a procitlá marnivě zvoní mi touha, co hluboko spala?

a růžová otvíráš poupata, drobounký smích tvůj jež šálí?

Rci, co ve žhavých zornicích milenců za nocí májových hledáš

a dech tvůj proč opojný rty jejich smyslně z večera pálí?

Nechci prožít tvé touhy! A rozlít v svých rythmech tvé lichotné plamy!

Je líto mi květů, jež v podzimech zvadají v bolestných vůních – –!

Dálky se třesou – – Vylhán je smích tvůj a smutny jsou očí tvých plamy!

A konec tvých pohádek hluboko doznívá v rozlitých tůních – –!